Příběh rodiny Victorie Boutenko, autorky knihy "12 kroků k syrové stravě"

Dnes u nás v rodině z legrace říkáme, že jsme měli štěstí, že jsme
onemocněli všichni najednou, ale v roce 1993 nám naše zdravotní
problémy nijak legrační nepřipadaly. Všichni čtyři (můj manžel, naše dvě
děti i já) jsme byli na smrt nemocní. Mně bylo tehdy pouze třicet osm a
už jsem měla tutéž diagnózu, na níž zemřel můj otec, arytmii, což
je nepravidelný tlukot srdce. Trpěla jsem neustálými otoky nohou, vážila
127 kilogramů a stále jsem přibírala. V noci mi často dřevěněla levá ruka
a měla jsem strach, že zemřu a moje děti osiří. Pamatuji si, že jsem
se cítila neustále unavená a měla jsem depresi. Moje doktorka mi nakonec
řekla, že už pro mne nic nemůže udělat. Prohlásila: „Myslím, že teď už se
můžete jenom modlit.“
Můj manžel Igor byl často nemocný již od dětství. V sedmnácti letech měl
za sebou devět operací. Trpěl progresivní hypertyreózou a chronickou
revmatickou artritidou a ve svých osmatřiceti letech byl zdravotně úplně
rozložený. Když pršelo, musela jsem mu vázat tkaničky u bot, protože
mu jeho artritická páteř nedovolovala se sehnout. Srdeční puls měl
většinou přes 140, na sluníčku mu slzely oči a třásly se mu ruce. Cítil
se stále unavený a trpěl bolestmi. Jeho lékař mu řekl, aby se připravil
na to, že zbytek života stráví na kolečkovém křesle.
Naše dcera Valja se narodila s astmatem a alergiemi. Bylo to slabé, bledé
dítě vedoucí sedavý životní styl, protože se rozkašlala hned, jak
se pokusila rozběhnout se nebo poskočit. V roce 1993 jí bylo osm let
a téměř každou noc ji budil kašel, který ustal pouze, když jí Igor dal
drenážní masáž.
Synovi Sergejovi bylo devět a už byl veden jako diabetický pacient.
Měsíčně jsme vydávali dva až čtyři tisíce dolarů na různé léky, pojištění
a návštěvy u lékařů. V září 1993 nám lékaři řekli, že Sergej musí přejít
na inzulín.
Igor i já jsme byli v šoku. Zrovna nedávno mi zemřela babička trpící
diabetem na předávkování inzulínem. Nedokázala jsem si představit, že by
Sergej byl na inzulínu. Vzpomínám si, že jsem tehdy proseděla celou noc
v pláči a ptala se: „Pane Bože, proč moji rodinu trestáš ? Co jsme udělali
špatného ? Kolik toho ještě můžeme vydržet ? Proč se nám přes veškerou
naši snahu neustále zhoršuje zdraví ?“ Opakovala jsem stále dokola:
„Prostě ho nemůžu dát na inzulín. Prostě nemůžu.“
Ráno jsem se vypravila do lékařské knihovny a prolistovala několik knih
o cukrovce. Ve všech knihách stálo, že inzulínové injekce nakonec
Sergejovi oslabí zrak, a že mu mohou způsobit selhání ledvin. Nyní jsem
měla z inzulínu ještě větší strach. Byla jsem bezradná, a tak jsem
se rozhodla čekat. Doufala jsem, že se mi podaří inzulínovou léčbu oddálit
alespoň o dva týdny a že mezitím najdu nějaké řešení. Moje babička
opakovávala: „Hledej a najdeš.“ S těmito slovy v srdci jsem se vrhla
do hledání nějakého řešení.
Měla jsem neustále oči i uši otevřené. Každého, koho jsem potkala, jsem
se začala ptát na alternativní léčbu cukrovky. Spoustu lidí jsem tím
vyděsila, a tak mi došlo, že se mám ptát pouze těch, kteří vypadají zdravě.
Zakrátko jsem si vyvinula dobrou schopnost vytipovat si zdravě vypadající
lidi na ulici a oslovit je. Svůj rozhovor s těmito lidmi jsem začínala slovy:
„Vy ale vypadáte báječně zdravě.“ Obvykle se dotyčný usmál
a odpověděl: „Děkuji !“ Pak jsem se jich zeptala na cukrovku. Ze začátku
jsem několikrát padla do pasti různým prodejcům; během týdne jsem měla
tlustou hromádku vizitek zástupců nejrůznějších společností, které
prodávaly různé doplňky nebo nabízely alternativní léčbu. Neměla jsem
představu, co vlastně hledám, ale nepolevovala jsem v úsilí.
Za dva měsíce došlo k zázraku ! Vesmír přede mne postavil člověka, který
se živil syrovou stravou a bydlel v té době v Coloradu. Elizabeth - tak se ta
paní jmenovala - stála přede mnou jednoho dne ve frontě v bance, která
je pouze dva bloky od našeho domu. Když jsem se na ni podívala, rázem
jsem pochopila, co lidé míní, když říkají „zářivá pokožka“ ! Jako obvykle
jsem začala rozhovor tím, že jsem jí řekla, jak zdravě vypadá, a pak
jí položila otázku: „Domníváte se, že se cukrovka dá vyléčit přírodním
způsobem ?“
Široce se na mne usmála: „Samozřejmě !“ „Jak to, že jste si tak jistá ?“,
zeptala jsem se dychtivě. „Protože jsem si sama před čtyřiadvaceti lety
vyléčila čtvrtou fázi rakoviny tlustého střeva“, opáčila Elizabeth. „Ale
to není totéž jako cukrovka !“, namítla jsem. „Ale ano, je to totéž“,
opravila mě Elizabeth pevně. „Mohu vás pozvat na oběd, abychom
si mohly popovídat ?“, požádala jsem ji. „Děkuji, já nejím jídlo, které jíte
vy. Ale ráda vám na vaše otázky odpovím“, odvětila Elizabeth.
Posadily jsme se s Elizabeth před bankou a ona mi začala povídat o syrové
stravě. Nejprve jsem cítila zklamání. Hledala jsem nějaké serióznější
řešení. Byla jsem ochotna tvrdě pracovat a zaplatit jakoukoli částku
za nějakou zázračnou bylinu nebo léčbu. Syrová strava mi připadala
absurdní a příliš prostinká. Slyšela jsem o ní už dřív, ale nebyla jsem tak
naivní, abych něčemu takovému věřila. A tak jsem se Elizabeth zeptala:
„Opravdu si myslíte, že člověk může přežít pouze na ovoci, zelenině,
ořeších a různých semínkách, jen tak, syrových ?“
Elizabeth mi odpověděla třemi nevyvratitelnými argumenty: za prvé -
zvířata nevaří; za druhé - sama se živím syrovou stravou už dvacet let
a vyléčila jsem si tak rakovinu tlustého střeva; za třetí - na tento svět
jsme nepřišli se sporákem uvázaným k pasu.
Její argumenty zdaleka nebyly vědecké, ale nenapadalo mě nic, čím bych
je mohla vyvrátit. Kromě toho na mě obrovský dojem dělal Elizabetin
mladistvý vzhled a také jsem zoufale chtěla, aby se celé naší rodině
ulevilo. Elizabeth mi půjčila knihu o syrové stravě a dala mi na sebe
telefonní číslo. Šla jsem domů a začala knihu číst.
Ráda bych podotkla, že v roce 1993 bylo na trhu pouze několik málo knih
o syrové stravě a nebyly k dostání v knihkupectví, nýbrž je prodávali
pouze samotní autoři. Knihu jsem rychle přečetla a najednou mi příslib
syrové stravy připadal jako jasné sdělení. Hned na to jsem dostala strach.
Pomyslela jsem si: „Teď se musím vzdát toho posledního potěšení, které
mi v životě zbývá.“ Současně jsem ale cítila nedočkavost a chtěla syrovou
stravu zkusit, abych viděla, jak zabere.
Igor si povšiml mého rozrušení. Zeptal se mě: „Co to čteš ?“
Pravila jsem: „Miláčku, mám dojem, že jsem našla něco, co pomůže synovi
- syrovou stravu ! Ale myslím, že to nebude schopen dodržovat sám.
Igore, mohli bychom to, prosím tě, zkusit jako rodina alespoň pár týdnů,
abychom viděli, zda to funguje, prosím ?“
Igor se rozčílil: „Já jsem Rus a nemůžu žít na nějaké králičí stravě. Fyzicky
pracuji. Miluji svůj ruský boršč s vepřovým ! A kromě toho jídlo spojuje
rodinu. Večeře je jediná doba, kdy se rodina sejde. Teď chceš, abychom
se scházeli u mrkve ? ! Mysli. Na to, aby se člověk stal doktorem, musí
studovat čtrnáct let ! Myslíš si, že víš víc než doktoři ? Představ si ty
miliardy dolarů, co vláda vydává na lékařský výzkum. Tvrdíš mi, že oni nic
nevědí, a ty ano ? Kdyby zdraví bylo tak jednoduché, doktoři už by byli
na to dávno přišli. Víš, jak moc tě miluji. Jestli se ale dáš na tu bláznivou
dietu, upozorňuju tě, že stojíme před rozvodem.“
Byla jsem zklamaná, ale rozhodla jsem se, že se k tématu syrové stravy
vrátím v nějakou vhodnější dobu.
Jednoho rána se manžel probudil a cítil se ještě hůř než jindy. Na krku měl
velký otok, měl obrovské bolesti a nemohl mluvit. Odvezla jsem ho do
nemocnice. Když lékař dostal do ruky Igorův krevní test, řekl mu: „Musíte
na operaci. Štítná žláza už není k ničemu a musí ven.“
Igor protestoval: „Už mám za sebou devět operací. Ani jedna
mi nepomohla a já jsem se rozhodl, že už žádnou operaci v životě
nepodstoupím.“
„Tato operace je nevyhnutelná“, prohlásil lékař. „Co se stane, když
ji odmítnu ?“, zeptal se Igor vzpurně. „Zemřete“, prohlásil chladně doktor.
Igor se ptal: „Jak brzy ?“ „Pravděpodobně do dvou měsíců.“, prorokoval
doktor. Igor na to opáčil: „Místo operace se dám na syrovou stravu !“
Opustili jsme ordinaci. V tu chvíli jsme ještě netušili, že tento den, 21.
ledna 1994, se stane historickým bodem obratu zdraví celé naší rodiny.
Ještě téhož dne jsme oba s manželem i naše dvě děti přešli na syrovou
stravu a od té doby nejíme nic jiného. Při cestě autem domů z nemocnice
jsme si ale svého osudu nebyli vědomi a hovořili jsme o tom, že syrovou
stravu zkusíme na dva týdny a uvidíme, zda přinese vůbec nějaké
zlepšení.
O pár hodin později Igor odešel do práce a já šla do kuchyně. Byla jsem
si plně vědoma toho, že dnešní den může být jedinou životní příležitostí
k takovéto drastické změně. Byla jsem proto velmi rozhodná. Podrobně
jsem prozkoumala všechno jídlo, co jsme měli v ledničce i v kredenci
a zjistila, že v celém domě nemáme téměř nic syrového. Byla jsem
rozhodnuta, že všechno musí pryč ! Vzala jsem si pořádně velký
odpadkový pytel a do něj začala házet všechny fazole, makarony, cereálie,
rýži, televizní mlsky, popcorn, šlehačky, chleby, klobásy, sýry a tuňákové
konzervy. Hned za tím šla konvice na kávu, toustovač a hrnec
na těstoviny. Vypnula jsem sporák a zakryla ho velkým prkénkem. Kuchyň
teď vypadala, jako bychom se měli stěhovat. Jediné, co zůstalo
na pracovní desce, byla velká drahá mikrovlnná trouba. Když jsme ještě
žili v Rusku, nemohli jsme mikrovlnku mít, protože ruští vědci zjistili,
že mikrovlnné trouby jsou velmi škodlivé. Byly proto v Rusku zakázané.
Když jsme se přestěhovali do Států, hned jsme tedy si koupili pořádně
velkou mikrovlnku. Zírala jsem teď na ni a uvědomila si, že nevím, co s ní.
Hlavou mi běžely skvělé sendviče s roztaveným sýrem, a různé další
„zázraky“, které jsem v ní pekla. Pak jsem pomyslela na Sergeje a jeho
cukrovku. Ani za nic na světě jsem nechtěla, aby musel přejít na inzulín.
Tak jsem popadla kladivo a rozbila skleněná dvířka mikrovlnky. Pak jsem
ji postavila do garáže. Vzala jsem všechny naše nové hrnce a pánvičky
(které jsem právě dostala k Vánocům) a postavila je před dům, odkud
během několika minut zmizely. Pak jsem spěchala do místního
supermarketu. V té době jsem nevěděla, že existují syrové gurmánské
pokrmy. Neměla jsem tušení, co jí lidé, kteří se stravují syrovým jídlem,
protože jsem nikoho takového, kromě Elizabeth, nepotkala. Až do té doby
jsem nikdy neslyšela o dehydrovaných lněných sušenkách, ořechovém
mléku, sýru z různých semen ani o syrových koláčích. Myslela jsem si,
že syrová strava jsou hlavně saláty. Kromě toho jsem byla ještě ovlivněna
svým původem, protože v Rusku bylo čerstvé ovoce a zelenina k dispozici
jenom v létě. Byli jsme zvyklí jíst brambory, maso, makarony, spoustu
mléčných výrobků a čas od času ovoce. Saláty jsme nejedli a moje rodina
neměla zeleninu ráda. Proto jsem se vždy omezovala jenom na oddělení
ovoce. Protože jsme neměli peněz nazbyt, obvykle jsme si koupili jenom
washingtonská jablka, pomeranče a banány. Dala jsem si tedy do košíku
tyto tři položky.
Když se děti vrátily ze školy a Igor z práce, svorně se ptali: „Co je dneska
k večeři ?“ Řekla jsem jim, ať se podívají do ledničky. Děti nevěřily svým
očím. „Kde jsou naše večeře k televizi ? Kam zmizela zmrzlina ?“ Málem
z toho omdlely.
Sergej řek: „Raději si budu až do konce života píchat inzulínové injekce,
než abych byl na takové bláznivé dietě.“ Odmítly jídlo a zavřely se každé
ve svém pokoji, kde se dívaly na video.
Igor snědl dva banány a stěžoval si, že má po jejich snědení ještě větší
hlad než předtím. To ho dne jsme měli spoustu času. Vzpomínám si,
že všichni přecházeli z jedné místnosti do druhé a dívali se na hodiny.
Tehdy jsem si poprvé uvědomila, kolik času jsem strávila uvažováním
o tom, co budu vařit, plánováním, přípravami a následným úklidem.
Všichni jsme měli hlad, cítili se divně a připadali si ztraceni. Pokoušeli jsme
se dívat na televizi, ale reklama na grilované kuře se nedala vydržet. Stěží
jsme to doklepali do devíti hodin. Prázdný žaludek mi nedovoloval usnout,
a tak jsem poslouchala krok v kuchyni a otevírání a zavírání šuplíků.
Ráno jsme se všichni probudili nezvykle brzy a sešli se v kuchyni. Všude
se válely slupky od banánů a pomerančů. Valja nám sdělila, že v noci
neměla kašel. Vzpomínám si, že jsem jí řekla: „To je náhoda; ta strava
nemůže fungovat tak rychle.“ Sergej si změřil hladinu cukru. Byla ještě
vysoká, ale byla nižší než kdykoli za posledních několik týdnů. Igor i
já jsme si všimli, že máme o něco víc energie než obvykle a že se cítíme
jaksi lehčeji a máme lepší náladu. Všichni jsme měli velký hlad.
Nikdy jsem nikomu netvrdila, že přechod na syrovou stravu je snadný.
Ve skutečnosti byl tento přechod pro nás všechny čtyři velmi těžký. Naše
tělo žádalo to jídlo, které jsme jídávali. Od prvního dne jsem po několik
týdnů každou minutu snila o houskách namazaných sýrem, o teplých
polévkách, čokoládě nebo alespoň o nejrůznějších chipsech. V noci jsem
ze spaní hledala pod polštářem hranolky. Z našeho rodinného rozpočtu
jsem uzmula dva dolary a nosila je v kapse. Tajně jsem plánovala, že až
budu jednoho dne půl hodiny sama, seběhnu si dolů do restaurace na rohu
a koupím si plátek teplé sýrové pizzy, nepozorovaně ji sním, vrátím
se domů a budu pokračovat v syrové stravě. Naštěstí se mi tato příležitost
nikdy nenaskytla.
Přitom všem se ale rychle začaly dostavovat pozitivní změny. Valja
přestala v noci kašlat a už se jí nikdy nevrátil astmatický záchvat.
Sergejovi se začala stabilizovat hladina cukru. Igorovi opadl otok na krku.
Snížil se mu puls a příznak hypertyreázy den ode dne ustupovaly. Všimla
jsem si, že mi na těle začíná plandat oblečení i když bylo zrovna čerstvě
vyndané ze sušičky. To jsem dřív neznala. Naplňovalo mě to vzrušením !
Ráno jsem běžela k zrcadlu, zkoumala si obličej a počítala mizející vrásky.
Obličej se každým dnem syrové stravy vylepšoval a vypadal čím dál
mladší.
Po měsíci na syrové stravě se mě Sergej zeptal, proč si musí hladinu cukru
měřit každé tři hodiny, když je teď pořád už normální. Řekla jsem
mu tedy, ať si ji měří jenom jednou denně ráno. Igorův puls se vrátil
na devadesát, což byla úroveň, kterou neměl již celá léta. Valja byla
schopná ve škole uběhnout čtvrt míle, aniž by se rozkašlala. Já jsem
zhubla o patnáct liber. Všichni jsme najednou měli mnohem víc energie.
Já sama jsem měla tolik energie, že jsem už nemohla ani chodit - musela
jsem běhat ! Běhala jsem z parkoviště do obchodu, v obchodě mezi regály
i nahoru a dolů po domácím schodišti. Museli jsme se poohlédnout
po nějakém cvičení, do něhož bychom mohli vložit přebytečnou energii,
kterou jsme nyní měli.
Kdysi jsem četla, že diabetici by měli běhat. Autor vysvětloval, že při
cvičení svaly produkují další inzulín. Rozhodli jsme se tedy jako rodina,
že začneme běhat. Sergejova hladina cukru se postupně díky nové stravě
a pravidelnému běhání úplně stabilizovala. Ode dne, kdy jsme se dali
na syrovou stravu, se mu už nikdy v žádné formě neobjevily příznaky
cukrovky.
Abych povzbudila svoje děti k běhání, zapsali jsme se na závod. Protože
jsme před tím nikdy neběhali, vybrala jsem ten nejkratší závod, který jsem
našla. Trasa byla dlouhá jeden kilometr a vedla denverským
Washingtonovým parkem. Když jsme dojeli na závody, zjistili jsme,
že jsme obklopeni samými malými dětmi, ale Sergejovi ani Valje
to nevadilo. Všichni čtyři, rudí ve tváři a udýchaní, jsme úspěšně doběhli
do cíle. Zdravil nás dav rodičů a každý z nás dostal medaili za „první místo
ve své věkové skupině“ - první atletické ocenění v životě. Moje děti byly
tak šťastné, že si po celý následující týden odmítaly sundat medaili z krku;
dokonce s ní i spaly. Žadonily, abych je zapsala na další závod, což jsem
také udělala. Od té doby jsme chodili na závody téměř každý víkend.
Toho roku na Pamětní den, čtyři měsíce po našem přechodu na syrovou
stravu, jsme běželi desetkilometrový závod spolu s tisíci dalších běžců.
Běželi jsme mezi zdravě vyhlížejícími lidmi, z nichž mnozí byli zkušenými
běžci, a jenom stěží jsme si rovnali v hlavě, že před pouhými čtyřmi měsíci
jsme si ještě mysleli, že jsme beznadějně nemocní. Všichni jsme dosáhli
cíle v uspokojivém čase a necítili jsme se ani unaveni. Po dokončení
závodu jsme šli šplhat do hor. Nyní jsme již nepochybovali, že naše zdraví
závisí na stravě. Já jsem věděla, že neumírám na žádnou nemoc; kdybych
přece umírala, jak bych asi mohla uběhnout deset kilometrů ?
Byli jsme rádi, že se nám zdraví rychle vrátilo do normálu a že se cítíme
zdravější, než kdykoli předtím. Abychom se podělili o svůj úžasný příběh
o uzdravování s co nejvíce lidmi a abychom i ostatní inspirovali
ke stravovacím změnám, vydali jsme knihu Raw Family.